Jenže – jí na výsledku záleží a ten subjektivní pocit „nejde mi to ji dokázal dokonce rozplakat. Samozřejmě, v tu chvíli to „vezmu za jiný konec“ a rozptýlíme se tím, že jí chvilku hraji sama.
Ohlédneme-li se zpět, než začaly dětem prázdniny, některé se po nouzových opatřeních pomalu ale jistě vrátily zpět do škol. Jiné možná zůstaly doma. Ať tak či tak, každý z nás si nejspíš určitým způsobem prošel tím, jaké je to na nějaký čas „ztratit“ svůj běžný denní režim.
I když to nebylo vždy lehké, mohla jsem možná lépe porozumět některým jejich dotazům, otázkám, obavám a celkově třeba i poznat, co je k domácímu cvičení podporující a co ne.
Tento nouzový režim zafungoval dost tvrdě a jednoznačně. Pro někoho byla hudba vítaným společníkem, jak přečkat někdy třeba těžké chvíle a jiní se po určité odmlce těžko navraceli zpět do původního režimu nebo se dokonce rozhodli skončit s hraním úplně. Podobně se to někdy děje i po návratu z letních prázdnin, táborů a dovolených.
Ne, nebudu hodnotit, co je dobře a co ne a plně respektuji, že každý má svoji cestu. ALE chci psát o těch, u kterých ty jiskřičky radosti u klavíru byly a co dělat pro to, aby ten „ohýnek“ nezhasl.
Začarovaný kruh – „mně to nejde“ a jak z něj ven
Konkrétně tato holčička měla radostný úsměv a právě ty jiskřičky v očích, vždy, když se naučila novou skladbičku, nebo se jí něco povedlo. A naopak velmi silně prožívala, když se jí něco napoprvé nepodařilo. Už delší dobu si všímám, že ačkoliv mi rodiče často říkají,jak je někdy těžké děti přimět k tomu, aby doma cvičily, tak jakmile přijdou do hodiny, najednou jim na tom záleží.
Každá činnost jde lépe, když se dělá a zapomíná se, pokud ji dělat přestaneme. To platí i tady. A do rozjetého vlaku se špatně naskakuje.
Nejde mi to = nejsem dost dobrá. Šťastní jedinci, kteří do tohoto „lapače“ někdy nesklouznou!
Zní to jako velké klišé. Ale je to tak jednoduché. „Just do it“. Pokud někdo jen spoléhá na učitele, nebude ho to pravděpodobně dlouhodobě naplňovat.
Učitel poradí a navede, ale mnoho nesvede, pokud má k učení jen jednu hodinu týdně. Ať už budete hrát na jakýkoliv nástroj, pokud nebudete geniální, sám od sebe prostě hezky hrát nezačne :)). Takže – prostě to zkoušejte. Jednou to půjde hůř, jindy líp. To je v pořádku. A pokud nevíte jak, přečtěte si 7 tipů, jak cvičit doma na klavír – s lehkostí a efektivně.
Přílišná chvála a přílišná kritika = dvě strany jedné mince…
Říkáte si, tento článek je asi o dětech. Ale on je i o dospělích. Kde jinde by děti přišli k tomu hodnocení, jestli jim něco jde nebo ne.:) Já osobně si myslím, že za něco pochválit je ok, ale celkově s hodnocením opatrně. Klást otázky, ale vztahovat na danou činnost. Celkově mám pocit, že problém nastává, když má někdo pocit, že mu něco buď hodně nejde nebo hodně jde… ta závislost po hodnocení a uznání je tam tak veliká, že odvádí pozornost od samotné činnosti. Buďme trochu věcní.
A jakými kroky (se) podpořit?
1) Vize
Je to jedno. Může to být natočení kvalitního videa na youtube, přijímačky na JAMU nebo vánoční besídka pro rodiče na ZUŠ. Může to být večerní hraní hudby pro kamarády u táboráku, které bude mít úspěch. Každý ať si na své úrovni vybere, co je mu blízké. Ale něco si vyberte ahlavně to zrealizujte.
2) Výčitky svědomí – jak z nich ven
Jste na dovolené, chcete se načas věnovat jiným věcem, máte náročnou životní etapu a tak na to prostě nějak není čas. Pak sami sebe (nebo své děti) „peskujete“ slovíčkem „měla bys“. To pochopitelně působí přesně naopak. O to víc se nechce, někdy se může objevit i vzdor a úplná nechuť.
Tak např. já osobně jsem teď dlouho nepsala žádné články. A taky mne někdy napadlo, že to odkládám. Ale někdy je fajn si „dovolit“ to, co zrovna potřebujeme. Dejme si pauzu a bez výčitek. Je fajn to nějak ohraničit – pro děti je to konec letních prázdnin a návrat do škol či kroužků a co pro nás dospělé ?
My si to potřebujeme stanovit sami. A někdy je taky dobré říct, že to vlastně vůbec dělat nemusíme, ale že to stojí za to. (Takový ten pocit, když máte zaplacenou hodinu jógy nebo jiného tělesného cvičení a zoufale se vám nechce odejít z bytu. Pak ale jdete a cítíte se jak vás to osvěžilo a jste rádi, že jste tu „fázi“ předtím překonali).
3) Pokora a schopnost „nebrat se tak vážně“
Dnes jsem náhodou poslouchala rozhovor s jedním hudebníkem, který je poměrně známým jménem v oblasti jazzové hudby u nás i v zahraničí. Čekala jsem sebevědomé vyprávění, ale překvapil mě, když mluvil o své nejistotě a prvních zkušenostech v cizině. Když mu něco nebylo jasné, ptal se zkušenějších hudebníků.
Zůčastnil se konkurzu na jedno místo hudebního doprovazeče a když nebyl přijat, tak místo uražené pýchy přišel za člověkem, který o tom rozhodoval a poprosil ho, jestli by k němu nemohl alespoň chodit na soukromé hodiny.
Tímto způsobem a určitou pokorou se postupně „vypracoval“ a to tak, že zmíněné místo nakonec dostal a stal se vyhledávaným muzikantem. Co tím chci říct? Nebyli jsme takto vychovávaní. V našem světe převažují výsledky a to pokud možno takové, které jsou rychle vidět. Ale takto to nefunguje.
Napadá mě ještě jeden příklad. Občas chodím po „slackline“ (napnutá speciální šnůra – např. mezi dvěma stromy, po které se chodí). Nejsem v tom nijak dobrá, ani to nedělám pravidelně, ale baví mě sledovat, kdy se mi daří přejít a kdy ne. Když se moc soustředím na to „kam mám dojít“, moc to nefunguje. Když pod sebou vnímám konkrétní krok, který procítím tělem, vybalancuji a pak teprve pokračuji, většinou se to daří lépe.
Takže i na tu nejvyšší horu vedou postupné kroky. Tady a teď, po malých krůčcích!
4) Komunita
Být na všechno sám, je někdy docela těžké. Stejně jako děti, které občas potřebují uznat vlastní pocity, „že jim to nejde“, mít někoho, kdo je vyslechne, tak asi každý z nás někdy zatouží „sdílet“, mít pocit, že je tu někdo, kdo mu poradí, navede ho, inspiruje nebo prostě jen pochopí. Jak to máte vy? Co vás baví, inspiruje, dává vám energii, jaké jsou otázky, které byste potřebovali zodpovědět, proč jste se vůbec začali o hudbu – hru na klavír zajímat?
Říká se, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. To občas připomínám sama sobě, když se ocitnu v nějakém oboru, kterému nerozumím a chci se zorientovat… Takže ptejte se, sdílejte a zjistíte, že podobné věci zajímá/řeší mnohem více lidí ;-).
5) Zaměřte se na jeden konkrétní krok
Stáhněte si do mobilu písničky, které byste se chtěli naučit zahrát, najděte si přepracované verze pro klavír, pokud jsou zpívané. Najděte si k tomu noty nebo akordy a nahrávejte si i malé pokroky, které děláte. „Naučit se hrát na klavír“ může být příliš neurčitý pojem a může také vzbuzovat obavy, že je to příliš těžké. Ale „naučit se zahrát písničku“, to už zní trochu uchopitelněji, nemyslíte?
Ať už s klávesami pod prsty nebo třeba se sklenkou vína a poslechem příjemné hudby, přeji příjemné prožití zbytku letních dní!
Iva Schejbalová
Jsem klavíristka, která se nadchla pro hudební improvizaci. Co pomohlo při dlouholetém cvičení mně i mým žákům sdílím ve své veřejné skupině, ráda vás tu uvidím. Pro mírně pokročilé hráče jsem napsala klavírní skladbičky Kouzelné okamžiky. Výuková videa a ukázky mojí hry najdete také na mém youtube kanálu. Hrála jsem od dětství, studovala na hudebních školách a věnovala se výuce abych přišla na to, že hudební improvizaci může pochopit i úplný začátečník. Více se o tom dočtěte na mém blogu, nebo mrkni na moji fanpage. Pokud vybíráte nový nástroj a nevíte jak na to, mám pro vás ebook. Chcete se na něco zeptat? napište mi na hravyklavir@gmail.com Ať vás hra baví, nikdy není pozdě začít nebo „oprášit“ co jste už uměli!
