Co rozhoduje o tom, jestli se rozhodnete věnovat něčemu novému – třeba naučit se hrát na klavír? Ať už jste „hudbou nepolíbení“ nebo uvažujete o „comebacku“ po mnoha letech, kdy jste zasedli před černé a bílé klapky, potřebujete k tomu nějaké základní znalosti. ALE stačí to k tomu, abyste u toho vydrželi?
Tou druhou, neméně podstatnou věcí, je podle mě stanovit si adekvátní cíl, zkrátka nastavit „laťku“ tak, aby jste neskákali ani „příliš vysoko“, ani příliš „nízko“.
I velký mistr si tu otázku někdy pokládá…
Jako klavíristka se sedm let věnuji výuce začátečníků i pokročilých, dětí i dospělých. A mám chuť s vámi sdílet to, čeho jsem si všimla. Na začátek jen něco k zamyšlení. Když byl točen dokumentární film se světoznámým klavírním virtuózem, který se jmenoval Svjatoslav Richter (zemřel roku 1997), jedna z otázek, kterou mu položili byla, zda je po svém koncertním výkonu na pódiu se svým hraním spokojen. Odpovídal v době, kdy byl již ve zralém věku, za sebou měl skvělou světovou kariéru a nedovedu si představit povolanějšího člověka, který by na tuto otázku měl odpovědět jasné ANO.
Následovala odpověď, kde uvedl, že nikdy není úplně spokojen. Tenkrát, když jsem to jako dospívající dívka, co se zajímá o hudbu, slyšela, docela mě to šokovalo. Jak může taková hudební legenda, kterou on bezesporu byl, člověk s vynikající pamětí i hudebním sluchem, který získal světové uznání a patřil k naprosté špičce ve svém oboru, něco takového říct?
V jeho případě jsem to vnímala jako velkou skromnost a pokoru k něčemu „vyššímu“, i k hudbě obecně. Už si nepamatuji přesné znění jeho slov, ale pochopila jsem, že sám sebe vnímal jako „prostředníka“ mezi hudebním skladatelem a posluchačem, chtěl co nejlépe „vystihnout“ náladu skladby a předat ji posluchači a tento ideál byl pro něj možná v něčem nedostižný.
Nedostižný, ale natolik důležitý a zajímavý, že ho celý život sledoval, každým dalším vystoupením chtěl být „lepší verzí sebe sama“ a jeho hra se stala v podstatě geniální a jen těžko překonatelná.
Rozhodně nechci tvrdit, že „být se sebou spokojen“, je špatné. Jen tím chci říct, že být s něčím spokojen, je vysoce subjektivní a často to ani nesouvisí s mírou toho, nakolik něco opravdu umíme.
Jak jsem to zažila já
Učím několik dětí ve věku asi sedmi – osmi let. Malá holčička se zdravým sebevědomím mi směle hned na začátku hodiny oznamuje, že tu písničku, co jsme minule hráli, „zvládla naučit také svého tatínka“. Je to zatím jednoduchá melodie o pár tónech, ale ona na ni zřejmě také doma od svých rodičů získala dobrou zpětnou vazbu a má z toho radost. Ve stejném ročníku s ní je chlapeček, který hraje podobně dlouho jako ona, ale umí toho už víc.
Neznají se, nikdy se nesetkali, hodiny jsou individuální. On je o poznání „sevřenější“, bojí se udělat „chybu“. Chybí mu ta „jiskra“ v oku, když se něco naučí, i když to zvládá v podstatě dobře, není si jistý. A co je vlastně dobře? Můžeme vycházet z pozitiv obou dětí nebo z jejich negativních stránek.
Ona se svobodněji projevuje, jen potřebuje nasměrovat svůj temperament a nadšení tak, aby měla zájem se naučit i něco nového a učila se u toho trpělivosti. On si svůj „temperament“ a emoce navenek nedovolí projevit, což se ale s objevenou sebedůvěrou může změnit…
Každý kráčí jinou cestou
Nemusíme být zrovna psychology a zkoumat, co má vliv na naše sebevědomí, i když si myslím, že nějaké odpovědi bychom určitě našli. V dnešní době často „narážím“ na články ve stylu “ Když nemůžeš, tak přidej víc aneb jak být více efektivní“. Na druhou stranu všude slyšíme, jak je důležité se nestresovat. V podstatě protimluv, že? Znám lidi, kteří kdyby neměli „své aktivity“, v životě by se „nudili“. A jiní by na jejich místě „trpěli“ a postrádali svoji potřebu klidu. Nevěřím na univerzální odpovědi.
Jak by to také mohlo fungovat, když někdo je flegmatik, jiný cholerik, někdo vyrůstal s pěti sourozenci a jiný byl jedináček. Zajímá mě člověk jako individualita. Věřím, že důležitější, než porovnávat se s druhými, je zkoumat své vlastní rezervy a radovat se s pokroků na té svojí cestě. A jak je to s tou odpovědí na otázku „Hraju dobře?“ Zdravé sebevědomí i určitá dávka sebekritiky mohou být skvělými pomocníky, ale myslím, že by to nemělo být tím hlavním hnacím motorem. Co to zkusit trochu jinak?
Co cítím, když hraji a nikdo mě neposlouchá?
Podle čeho hodnotím, zda jsem to zahrál „dobře“?
Jsem sám sobě dobrým učitelem?
A má právo vůbec někdo říkat, co je dobře? Myslím, že věci prostě JSOU a to jaké jsou, určujeme sami….. takže pokud mě něco baví a objevím v sobě „ten plamínek“, je možnost, že mu budu pravidelně „přikládat pod kotlem“, on mě bude hřát a těšit. Pokud to dělat nebudu, časem zhasne. Pokud to naopak udělám moc, spálí mě. Ten „plamínek“ může být v případě člověka, co hraje na klavír ve volném čase, třeba pár desítek minut, které si bude dopřávat pravidelně.
Tak vám přeju, abyste měli sami se sebou trpělivost… a děkuji, že jste dočetli až sem! Zajímají vás další otázky související s hraním na klavír? Některou z odpovědí možná naleznete v mých dalších článcích na blogu
Nebo mrkněte na moji FB fanpage
Ivča
Iva Schejbalová
Jsem klavíristka, která se nadchla pro hudební improvizaci. Co pomohlo při dlouholetém cvičení mně i mým žákům sdílím ve své veřejné skupině, ráda vás tu uvidím. Pro mírně pokročilé hráče jsem napsala klavírní skladbičky Kouzelné okamžiky. Výuková videa a ukázky mojí hry najdete také na mém youtube kanálu. Hrála jsem od dětství, studovala na hudebních školách a věnovala se výuce abych přišla na to, že hudební improvizaci může pochopit i úplný začátečník. Více se o tom dočtěte na mém blogu, nebo mrkni na moji fanpage. Pokud vybíráte nový nástroj a nevíte jak na to, mám pro vás ebook. Chcete se na něco zeptat? napište mi na hravyklavir@gmail.com Ať vás hra baví, nikdy není pozdě začít nebo „oprášit“ co jste už uměli!
