Tóniny a jejich předznamenání

Když jsem chodila na konzervatoř, přesto, že jsem měla ve studiu dobré výsledky, teorie jako taková mě příliš nezajímala. Nebavilo mě učit se „suchá“ fakta a chyběla mi inspirace, jak to spojit s praxí. Postupně jsem ale zjišťovala, že pochopit praxi i teorii mi dává další rozměr a že pokud v hudbě rozvíjím představivost i určitou logiku, dává mi to smysl..

Proto jsem přesvědčená, že hned od začátku, co se učíme hrát na nějaký nástroj, je dobré se postupně zajímat i o to, „co vlastně hrajeme“.Hned v názvu článku jsem zvolila dvě slova, o kterých mi je jasné, že ti, kteří se hraní nevěnují, jim nemusí rozumět. Osobně mi vyhovuje, když spojuji teoretické s tím, jak to vnímám já – tedy s obrazným vyjádřením.

Pro jasnější představu doplňuji text ukázkami z pracovního sešitu Hudební nauky M. Vozara. Tyto sešity vyšly ve vícedílné edici, pro úplné základy bych doporučila 1. a 2 díl.

Pro lepší orientaci v textu doporučuji si také přečíst jeden z mých dřívějších článků Jak se zorientovat na klaviatuře.

Co je to tónina?

Samozřejmě, můžeme si otevřít wikipedii či odborný článek v knize a najít si přesnou definici. Já mám ale neodvratný pocit, že mnoho čtenářů, kteří v tomto oboru nemají ještě tolik zkušeností, z toho možná zase tolik moudří nebudou.

 

Nejprve si řekneme, co je to tzv. stupnice.

„Stupnice je řada tónů uspořádaná podle určitých pravidel“, dočteme se. Nebudu vás zatěžovat s tím, kolik různých stupnic může být a podíváme se na tu nejzákladnější – tedy na stupnici C dur. Ta má sedm tónů (C,D,E,F,G,A,H), přičemž 8. tón se opakuje (tedy opět C). Místo označení „1. tón, 2. tón“ můžeme použít také „1. stupeň, 2. stupeň“, atd. S touto stupnicí se dříve či později setká každý hráč na klavír.

Dá se říci, že stupnice je v podstatě takovým „systémem“, jak dát jednotlivým tónům určitý řád. Tento model není zdaleka jedinou možností, ale běžně se s ním nejčastěji setkáme. Pokud použijeme tóny z této stupnice v jakémkoliv pořadí, pak se dá říci, že „hrajeme v tónině C dur“. Stupnici můžeme vytvořit i od kteréhokoliv jiného tónu. Pokud použiji tóny z jiné konkrétní stupnice,např G dur (G, A, H, C, D, E, Fis, G), pak hraji v tónině G dur atd.

Naše „durová“ C dur má půltón mezi 3.4,stupněm(tóny E, F) a mezi 7. a 8. stupněm (tóny H, C). V hudbě máme tzv. celé tóny a půltóny. Půl-tón, tedy půlka tónu. Na obrázku vidíte některé půltóny vyznačené pomocí šipky. Půltóny se často vyskytují např. v jazzové hudbě,ale i v běžných melodiích, které většina z nás zná. Opakem půltónu je pak „celý tón“, který je právě složený ze dvou půltónů.

Tónina

Obrazně řečeno, tónina má zásadní vliv na to, jak písničku nebo skladbu vnímáme. Existují dokonce i teorie, které jednotlivým tóninám,
přiřazují různé barvy. Pokud nemáme absolutní sluch, při běžném poslechu ale rozdíl slyšet nebudeme, za to bychom měli poznat tzv. tónorod – tedy jestli je melodie v dur nebo v moll.

 

Co to znamená?

Dur – veselá píseň, moll – smutná, říká se malým dětem. Uvedli jsme si, že tónina souvisí se stupnicí. Z teoretického hlediska je to tak, že durová stupnice obsahuje tzv. velkou tercii a mollová malou tercii.

Zkuste si na klavíru zahrát tóny C-E(velká tercie) a potom C-Es (malá tercie- Es= černá klávesa dolů od E), zaposlouchejte se do zvuku tónů- jak na vás dvojice tónů působí? Slyšíte mezi nimi rozdíl? Dá se říci, že jedna dovjice tónů zní „vesele“ a druhá „smutně“?

Proč uvádím zrovna tento příklad? C-E a C-Es jsou tzv. intervaly. Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Mohou být malé, velké, čisté, zvětšené a zmenšené, nám bude pro začátek ale stačit základní pojmenování. Na obrázku jsou uvedeny od tónu C. Můžeme je ale utvořit od kteréhokoliv jiného tónu.

 

Jak se tedy jednotlivé intervaly v hudbě jmenují?

Každý jistě zná označení gymnazialních tříd (prima, sekunda,tercie atd. – končíme oktávou).To používáme i v hudbě a označujeme tak vzdálenost mezi jednotlivými tóny. Tyto vzdálenosti nazýváme obecně intervaly. Pro začátek bude stačit seznámit se se základními intervaly,od tónu C1, viz obrázek.

Každá stupnice má svoji tóniku- tedy základní tón, což je v C dur tón C.  Na spodní části obrázku vidíme tzv. houslový klíč, který „leží“ v levé části notové osnovy. Notová osnova má pět linek a čtyři mezery a nota C1(první zleva dole) leží na tzv. pomocné lince pod notovu osnovou.

Pro určení názvu jednotlivého intervalu čteme pouze krajní noty (např. tercie od C1= C-E , tercie=3, od tónu C1 počítám tři tóny včetně samotného C, tedy C-D-E. D jako prostřední tón nečtu, krajní tóny jsou tedy C-E. Nejlepší je tóny hledat přímo na klávesnici.

Vedle houslového klíče bývají  zkraje notového řádku  pak na linkách a mezerách napsány tzv. křížky # a béčka ♭ ( děti s oblibou říkají „žebřík“ a „bříško“), tomu se říká předznamenání. Podle toho můžeme také určit, v jaké tónině se nacházíme. (na obr. nahoře nemáme žádné předznamenání – v jaké durové tónině tedy jsme? V C dur).

 

Co je to tedy předznamenání?

Béčka i křížky jsou vlastně „půltóny“. Od každého tónu na klaviatuře můžeme postupovat buď o půltónu dolů(béčko) nebo nahoru(křížek). Bez nich by hudba byla „fádní“, právě půltóny způsobují hudební napětí, představte si to, jakoby jste vařili a nepřidali do jídla žádné koření- ani sůl, chutnalo by vám? 

Jak tedy vytvoříme béčko či křížek např. od tónu „G“? Název pro „béčko“ vytvoříme přidáním přípony „es“, bude se jmenovat tedy „ges“ a křížek příponou „is“, tedy „gis“.

Všechny křížky se pak jmenují : „fis, cis, gis, dis, ais, eis, his“, béčka „hes, es, as, des, ges, ces, fes“. Pokud „odděláte“ příponu těchto slov a zůstane jen první písmeno, bude vám jasné, ke kterému tónu patří (např. F-is patří k tónu F atd.).

A jak to souvisí s tóninama?

Jak už jsem zmínila, každá durová tónina má určitý počet béček či křížků – kromě C dur. V mollových stupnicích je to podobné, ale ty si necháme na jindy:). Na klavíru si najdeme tón „C1“ a „půjdeme“ o pět tónů nahoru – zde leží tón G. C-G rozsah pěti tónů, tedy kvinta. Z toho je tvořen tzv. kvintový kruh – C, G, D, A, E, H, Fis, Cis.

Takto jsou po sobě seřazeny durové tóniny s křížky. Řekli jsme si, že křížky se jmenují „fis, cis, gis, dis, ais, eis, his“. C nemá žádný křížek ani béčko, kolik křížků bude mít následující G Dur? Ano, jeden křížek, tedy fis. A D dur? O jeden více, takže dva – fis,cis. Každá další tónina bude mít vždy o jeden křížek navíc. Podobně je to i s béčky, ale to až příště…

 

 

Na závěr

Zdá se vám to jako hodně informací najednou? Není potřeba hned všemu rozumět,ale je fajn si uvědomovat, že v hudbě je spousta věcí vzájemně propojená. Např. kdybychom neměli půltón a celý tón,neexistovaly by stupnice a pokud bychom neměli stupnice, těžko bychom mohli mluvit o tzv. tóninách.

Některé publikace uvádějí každou informaci odděleně, v nové kapitole, žáci se často učí mechanicky „memorovat“, kolik která skupina má křížků nebo béček. Z vlastní praxe však vím, že výsledek trvalého zapamatování se často nedostaví, proto je dobré si uvědomit, že vše, co máme na klaviatuře, můžeme také napsat do notového textu a máme pro to různá označení.

Představte si to třeba na tak vzdálené oblasti jako je medicína. V lidském těle máme jednotlivé buňky, z kterých se skládají orgány a z těch naše tělo. Jedna buňka sama o sobě by nic neznamenala, ale pro celek je nezbytně nutná.

Ať už si pod tou jednou „buňkou“ můžeme představit jeden zahraný tón či jeho zapsání v podobě“ kuličky s nožičkou“ do not, teorie tyto jednotlivé části seřazuje do určitých celků, dává jim strukturu, určitou délku a tak  „počítáme“ nejen v matematice, ale i v hudbě.

Pokud s hraním začínáte, možná vás napadají nějaké otázky. Dnešní článek jsem psala spíše pro mírně pokročilé, ale věřím, že může být přínosem i pro začátečníky. Když jsme se zorientovali na klaviatuře, nezbývá, než se alespoň trochu vyznat také v psaném notovém textu, o tom ale až někdy příště :).